FrUK povídka - Nenávist vítězí
14. února 2012 v 12:35 | Mari
|
Povídky
Je to krátké. Jé to o ničem a psané je to nejméně před sto lety.
Další dost pofidérní FrUK a mám pocit, že se hrozně inspiruju některými povídkami na fanfiction. A ta inspirace pomalu hraničí s kopírováním cizích nápadů.
Dobře, tématiku VFR jsem moc neviděla, ale zase je to ten samý profil - jeden má depresi, druhý ho utěšuje.
Je to ohrané a skoro to vypadá, že ti dva ze sebe víc už nevymáčknou.
Tak si římám, že napsat taky něco na jiný pairing by neškodilo. Možná přístě... zase za těch padesát let, co se dokopu něco napsat.
Nevím čím to, že vždycky skončím u fluffu. Vždycky. A v RPG to platí dvojnásob. Když si to teď zpětně čtu, je to fluff od začátku do konce. Někdy napíšu něco, kde se všichni aktéři pozabíjej a na konci bude scéna, jak se mrtvá těla válejí v krvi.
Uf, no, začínám si myslet, že FrUK není pairing, který by mi povolil nakounout za jeho brány. Pořád se do něj nemůžu dostat. I když ty dva spolu miluju, nedokážu je vystihnout. Ale asi to nebude jen pairingem. To bude tím, že můj způsob psaní je nevyzrálý, chyby nasekám kam můžu a celkově je to... bída.
Dost depresivních keců na úvod a raději se přesuneme rovnou k oné věci, která se jednoho dne vrátí a bude mou noční můrou.
Pzn. Je tam pár odkazů na Stoletou válku a Johanku, aby to mělo ještě o trochu depresivnější nádech.
Vánoce přicházejí, peníze odcházejí
18. prosince 2011 v 22:56 | Mari
|
Sbírka blábolů
Jeden by si řekl, že ty Vánoce pro jednou zvládnu. Že mi peníze vyzbydou na všechno a ještě mi nějaká ta koruna v peněžence zbude, že si nebudu celé noci lámat hlavu s tím, co by se tak rodičům mohlo líbit.
Dneska jsem koupila poslední dárek. Haleluja!
A zůstatek: 3 Kč
Sice jsem musela značně snížit počet obdarovaných, ale zvládla jsem to.
V pátek jsem byla v hrozném stresu. Měla jsem jen dárky pro mámu a babičku. Zbývalo mi nějakých 700 Kč z původních 1300 korun. Navíc víkend jsem měla trávit u táty a tam nikdy nemám čas na nic a na dárky už vůbec ne.
Ale...
Odjeli na jmelí a já se šikovně vymluvila, že na to nemám boty. A tak následovalo zběsilé zírání do jízdního řádu. Autobusů bylo hodně a každý jel někam úplně jinam. Já se ztratím pomalu i ve Stromovce, kterou znám odmalička a najednou Praha 10... bloody hell.
Nakonec jsem šla pěšky. Ruce v kapsách, sluchátka na uších, zachumlaná v šále. Trefila jsem. Nějak.
Chaos. Tak nějak by se dalo nazvat to, co následovalo. Dárky pro ty dva malé haranty jsem měla rychle. Stačí občas poslouchat (nebo se alespoň dívat). Sestra mi nedávno vrazila do rukou jakousi nechutnou věc a nazvala jí roztomilou. Plyšáci jsou fajn. Ovšem, když má oči větší než Gaga v Bad Romance, je to trochu morbidní. Ale má to mít. Takový kýč za sto třicet korun. Bratr zase básní o fingrech (fuck, vážně nevím, jak se to píše). Pardon, ale tolik peněz za blbé dřívko na kolečkách... NON! V tu chvíli se mi vybavilo, jak na mě mířil tou zbraní a střílel molitanové "náboje". Žvanil něco o tom, že jich měl 6, ale že jeden ztratil a další mu zapadl za skříň. Obešla jsem svůj názor, že zbraně (ač jen atrapy) dětem do rukou nepatří, a koupila mu za stovku balení těchto nábojů. 16... tolik jich tam je. Přitom výrobní cena jednoho kusu jsou tak 2 koruny.
Ta fronta byla nekonečná. A všichni jsme se tvářili stejně šťastně a vánočně naladěni. Poor parents.
Chtěla jsem je s nevinným hlasem poprosit, zda by mě nepustili před sebe, že mám jen dvě věci. Merde! Všichni měli tak dvě až tři věci. V tu chvíli se mi honilo hlavou: Nemá to cenu, ty parchanti si nic nezaslouží. Počmárali mi obrázek. Zničili mi celou mou několika hodinovou práci a moc dobře věděli, co dělají.
Než jsem stihla zboží vrátit zpět do regálů, přišla na mě řada.
U pokladny jsem ještě koupila pár krámů a dvě placky. Awww. Ujíždím na plackách.
Následoval GATE. Já nejsem fanoušek oblečení. Je mi vážně jedno, co mám na sobě. Hlavně, když je oblečení pohodlné. Ale... neodolala jsem. Tričko s nápisem French girls say 'uoi'. Bylo to tak... výstižné. Jasně, je to takový ten postoj, jak nutně musíte používat veškerou svou slovní zásobu v jiném jazyce. Francouzky umím asi pět slov, ale už si ani neuvědomuju, že někdy reaguji francouzsky. Když jsem prožívala ty měsíce naprostého pobláznění do Japonska, řvala jsem téměř neustále 'KAWAII!', ale dobře, to byly začátky. Teď jsem se ocitla tam, kde jsem skončila v deseti letech. A to fascinována Francií (ale i Anglií). Kde jsou ty časy, kdy jsem si ve školce chtěla hrát na stoletou válku... (zajímavé, že tehdy jsem naprosto odmítala fakt, že vyhrál Anglán, vlastně jsem odmítala vůbec fakt, že Joana umřela)
Ale o tom jsem vůbec mluvit nechtěla.
Takže tričko, zcela narcisticky koupené sobě a náušnice pro macechu. A ani tak drahé to nebylo.
Tátovi jsem koupila ten úžasně vonící Play boy (ale vážně voněl hezky) a pokračovala v krasojízdě. A už šlo všechno celkem hladce.
Ani jsem se nenadála a měla jsem všechno. Tedy až na poslední položku na seznamu, pro kterou jsem se cestou domů stavila v Japashopu.
Zvládla jsem to. Vážně jsem to dokázala. A mám klid.
Stejně nikdy nepřestanu závidět rodičům, kteří si vymysleli Ježíška a Santu, aby věděli, co koupit.
Letos jsem nebyla příliš drahá. Poslala jsem jeden odkaz na paruku na Francise tátovi, mámu jsem přemluvila k paruce na Cuddlese a zapracovala i na malé finanční podpoře na zbytek cosplaye. Jestli mi dají ještě něco dalšího, to se uvidí. Měla jsem pár dalších nápadů, ale všechno to byly věci, bez kterých se obejdu. (Sice i bez paruk se obejdu, ale... no... to je složité XD)
Říká se, že každý má nárok i na nějaké nehmotné přání. Chtěla bych, aby sněžilo. A pak... má přání (sobecká a narcistická). Každý taková má a věřím, že ty se mi splní jen když si je nechám pro sebe.
FrUK povídka - Time can't be returned
11. prosince 2011 v 21:48 | Mari
|
Povídky
Francouz ve mně chystá revoluci. Ale nevadí, to se stává.
Začala jsem to psát, aniž bych měla vymyšlený děj a jen jsem formulovala, co mě právě napadlo. Je to znát. A mám pocit, že mě to bude ještě dlouho strašit.
Já mám hrozně ráda Anglii jako piráta, ale psát s ním povídku... no budiž.
Nevěděla jsem, jak to mám pojmout. Nechtěla jsem z Francise udělat úplného chudáčka, ale zase trochu radosti jsem Anglánovi dopřát musela. Vznikla z toho všehochuť. Text nenavazuje na nesouvisí.
Ale dost řečí na začátek. Je to jen takový pokus. Dlouho jsem nic nenapsala, vyšla jsem trochu ze cviku.
Fuck! Blog.cz mi stávkuje a nepobírá odstavce. Damn it!
Akicon 2011
21. listopadu 2011 v 7:14 | Mari
|
Srazy a jiné akce
Akicon... moje účast nejdřív nebyla vůbec jistá. Platit vstup za 400 Kč a riskovat, že tam jen budu posávat v rohu? Ano, měla jsem strach, že se tam nebudu mít na koho "pověsit".
Naštěstí se ještě otveřela registrace, takže jsem alespoň 100 ušetřila.
Ještě den před tím jsem celá vynervovaná pila čaj a stále si neuvědomovala, že do začátku zbývá jen pár hodin.

Teď si tu v podstatě říkám, že nemám, co psát. Událo se toho moc a já nevím, jak to popsat. Byla jsem na... 2 přednáškách, ani cosplay divadlo jsem nestihla, ale bylo to fajn.
Jsem ráda, že jsem jela. Docela jsem se začlenila a pochopila "jak to v hetakomunitě chodí".
Měla bych popisovat, co jsem celý víkend dělala? Bylo by to na dlouho a k ničemu. Takže napsat zkusím v nějakých bodech (ach, sbohem originalito) postřehy a věci, o které jsem ochotna se podělit (spala jsem méně než pět hodin, berte ohledy, že se to na mě podepisuje):
- Když se řekne, že Akicon začne v deset, počítejte s tím, že do budovy se dostanete nejdříve o půl hodiny později.
- Nenalezla jsem jedinou placku v Hetalie (na plakáty jsem neměla ani chuť se koukat, jelikož 150 korun je za kus prostě moc).
- Chápu, že poníci jsou hrozně cool, ale... placky, reklama na přednášku a ta plyšová věc... to je trochu moc. Všichni milujeme poníky a my little pony teď frčí (jsem otrávený hetalista, který nezískal ani jednu pitomou placku).
- Ach ty cosplaye... tak dokonalé?! WHYYY?! Připadám si najednou tak... uboze.
- To jsem vážně do jisté míry... známá? Spousta lidí mě zdravila a několik i huglo. To jsem jim za těch pár měsíců, co jsem vůbec o nějaké otaku zakopla, natolik utkvěla v paměti? Ke konci už mě už deprimovala slova: Dlouho jsem tě neviděl/a. V té paruce bych tě nepoznal/a. Ale potěšilo mě to, to je zase fakt (dobře, lidí mě zase tolik nezdravilo, ale i tak na mou tichou povahu je zvláštní, že si mě několik lidí zapamatovalo).
- Občas žasnu, jaké hlouposti ze sebe dokážu vydat, ovšem hlášky byly nesmrtelné.
- Hetalisti byli přirovnáni k Narutardům (!) - byla jsem na té přednášce a netvařme se, že nevíme, že o nás nezasvěcení moc velké mínění nemají a ona to byla vlastně pravda, šlo o to, že na cony jezdíme kvůli Hetalistům, stejně jako Narutardi kvůli Narutardům.
- Místa bylo docela dost a venku ani nebyla zima.
- Chtěla bych být v komunitě trochu déle, vážně bych chtěla.
- Cesta na Chodova po tmě... je záludná.
- Ano, tak ty plakáty nakonec předražené BYLY, taky je zlevňovali.
- Stejně se největším zážitkem stalo vyměňování paruk... aneb jak to vypadá, když na konci sedíme v rohu, na hlavách nemožné síťky a házíme si s umělými vlasy.
- Prý mám vlasy jako fem!Feliciano nebo Maďarsko, cosplay ženské verze Jižní Itálie není špatný nápad... možná někdy.
- Se spoustou lidmi jsem si ani nestihla popovídat, DAMN IT!
Nakonec jsem přece jen získala placku, Trololo je nyní motto mé tašky. S pár lidma jsem si popovídala a mám takový... lepší pocit. Mrzí mě, že jsem neměla čas, odvahu, nebo jiný faktor a spoustu lidí, které jsem chtěla, jsem vůbec neoslovila. Na to můžu říct jen: Snad příště!
Už teď mi všichni chybí, upřímně nevím, jak ten návrat mezi "normální" lidi přežiju.
A na závěr bych to nebyla já, kdybych si nenašla něco, co mě trápí. Připadalo mi, že Hetakomunita se tak nějak rozdělila na dvě skupiny. Nevím, jestli to tak bylo vždycky, nicméně to bylo trochu bijící do očí. Připadá mi to škoda. Nač se dělit? Asi tomu nerozumím, nechápu to, protože (ano, opět vytahuji tu svou dokola omílanou obhajobu) jsem nová. Jen z mého dojmu, bylo to na ty "starší" a "mladší". Já bych se jednou ráda bavila se všemi, teď jsem ráda, že se bavím aspoň s někým. Jak říkám, já o tom zase moc nevím, ovšem z mého pohledu to tak bylo. No nic, doufám, že se mi to jen zdálo a na příštím srazu už to tak nebude.
Každopádně, víkend to byl úžasný a jsem hrozně ráda, že jsem šla.
Bisexualita
14. listopadu 2011 v 14:24 | Mari
|
Můj pohled na věc
Článek na téma... vážně něco takového píšu?
Takže k věci. Bisexualita. Myslím, že každý ví, co to je. Kdo ne, může spát dál a má můj obdiv, že dokáže být tak pěkně izolovaný.
Setkala jsem se s názory odborníků (nemají asi co na práci a slovy: NEEXISTUJE TO! si vydělávají na chleba), že něco jako bisexualita neexistuje. Já myslím, že existuje. Znám hodně bisexuálů a sama se myšlence vztahu s holkou nebráním. Ano, rozumím tomu, že je zvláštní myšlenka, že vás přitahují obě pohlaví a vcelku to logiku postrádá, ale... upřímně já taky pár věcem nerozumím, ale neznamená to, že neexistují.
Nabízí se sice možnost, že bisexuální jedinec si ještě pořádně nevybral, jaké pohlaví mu vyhovuje a zlatý střed je jen dočasné období, ale proč se zaobírat takovými úvahami? Dokud je schopen mít vztah s klukem i holkou, tak to je bisexualita. Tečka.
Mám ten problém, že v sobě nemám ani špetku rasismu vůči homosexuálům, naopak jim fandím a neubráním se určité pozitivní diskriminaci. Pomyšlení na dva hezké chlapce, kteří provozují věci za hranicemi kamarádství... ach ano, je tomu tak, že jsem yaoistka (kdo neví, může být rád).
Chodila jsem už s klukem, který byl bisexuál a občas bylo zvláštní, když jsme se oba otočili za pěkným chlapcem. I tak to byl pěkný, ač krátký vztah.
Já a bisexualita... měla jsem kamarádku, která byla možná i víc než kamarádka. Byl šok, když jsem si uvědomila, že ty slova "miluji tě" za každou zprávou jsou vlastně pravdivá. Ale... po pár větších hádkách mi najednou bylo jasné, že ta láska odešla stejně rychle jako přišla. Vůbec jsme se k sobě nehodily, každá měla jíné zájmy, koníčky a hlavně cíle. Jak zkloubit "čínské blbosti" (jak hezky nazvala anime), kreslení, psaní a myšlenku jít na vysokou s nehty, vlasy, líčením, zase vlasy a v neposlední řadě taky oblečením? Dost těžce. Už mě iritovala věta: "Ty se zase učíš? Bože, jsi taková šprtka!" A kéž by to bylo jen tohle. Já jsem člověk, který je tvrdohlavý a na všechno si musí přijít sám. Pokud mě někdo neustále opravuje, poučuje a kritizuje ač s dobrou myšlenkou, musí se připravit, že mu to omlátím o hlavu.
Ale to už mluvím o sobě. Moc jsem toho nenapsala, takže shrnu, co jsem chtěla říct: Bisexualita je normální věc, která mi nevadí a je nesmysl někoho kvůli orientaci odsuzovat.
Jen pro pořádek
28. října 2011 v 11:07 | Mari
|
Sbírka blábolů
Podzim... úžasné období! Zasloužilo by si více uznání. Ano, já chápu, že je na něm něco smutného, protože odchází léto. Ovšem já v něm vidím dobu radosti. Všechno je barevné a tak nějak rozněžněné. Asi nejlepší období pro bezmyšlenkovité procházky. Miluju přírodu. Miluju ten pocit, když se můžu nadechnout čerstvého vzduchu. Procházím se a sleduji, jak na zem padá různobarevné listí.
Dneska jsem se (ani nevím jak) došourala do Stromovky. Ten park jednoduše miluju. Sednu si na houpačku a jen tak sleduji, jak se pozvolna stromy zbavují listí. Dokázala bych tam tak sedět hodiny. Jen sedět, poslouchat hudbu a užívat si přírody.
Překvapivě tam nebylo moc lidí. Jen pár jich tam venčilo psy a zahlédla jsem jednoho běžce. Sakra, co s vámi všemi je? Dneska bylo hezky, jsou prázdniny a navíc jsem tam byla v odpoledních hodinách. Když jsem byla malá, byla jsem ve Stromovce často a pamatuji si, že o návštěvníky rozhodně nebyla nouze. Ale teď? Všichni sedí doma, zalezlí u televize či počítače. So funny and so sad.
Což mě přivádí k velice obsáhlému tématu, ale proč se tu ohánět silnými slovy. Mluvím jako důchodce. Ve třídě si připadám jak z Marsu, když vytáhnu o přestávce knihu a chci si číst. A nakonec by pro mě byl i ten Mars moc normální... protože číst historický román, a né nějakou slátaninu o upírech, to je nemyslitelné!
Smutné, že si se spolužáky vlastně nemám co říct. Ale tohle nemá cenu rozebírat, lásku k literatuře a dějinám v nich stejně neprobudím a nač se namáhat?
Celá generace jde do háje... no a co? Já jsem individualista, čím víc kreténu, které zajímá jen chlast, drogy a sex, tím větší šance pro mě se uplatnit. (Cha cha cha...) Ano, jsem sebestředná a sobecká. Ale se světem nepohnu (na to nemám ty správné americké buňky), tak proč se nedívat na světlou stránku věci.
Hetaday 2011...
23. října 2011 v 20:46 | Mari
|
Srazy a jiné akce
Celý měsíc jsem se těšila a najednou je to tu. Poslušně se dostavily nejistota a pochybnosti. Kdybych aspoň nebyla úplný nováček... na druhou stranu, každý někdy začíná.

(Fotka vypůjčena od Lakney)
Měla jsem s Orashi a Ran domluveno, že je vyzvednu na Černém mostě, protože Prahu neznají. Šel se mnou i Hong Kong a naštěstí jsme se našly docela rychle. Vážně by mě nenapadlo, že netrefím ani na Václavák. Chtěly jsme jít z Florence pěšky na sraz, jenže jsme zabloudily a musely se vracet na matro, což nám zabralo spoustu času a přišly jsme pozdě.
Je zvláštní najednou vidět ty lidi, které znáte jen z fotek, naživo. Trochu děsivé.
Chvíli jsem tam tak postávala a dívala se, jak se ostatní druží a objímají. Nemám problém se seznamovat, ale nechci se vtírat a dokonce života skončit s cedulkou "Otravná".
Vyrazilo se na Vyšehrad, kde byla hrozná kosa. Ostatní se fotili, já se pokusila navázat hovor s nováčky, což šlo dobře (fajn, navázala ho Orashi, které se nás zželelo)...
Nutno podotknout, že někdy v ten okamžik jsem si začala uvědomovat, že jsem otrávená a unavená - výsledek probdělé noci. Byla mi zima, klepala jsem se jako ratlík a jen tiše obdivovala cosplaye ostatních.
Pak bylo společné foto a odebrali jsme se do teplejšího prostředí - tělocvičny. Když jsme aspoň trochu roztáli, Maďarsko rozdala perník, který mi v tu chvíli neuvěřitelně přišel k chuti.
Asi bych vážně měla trochu pocvičit paměť, protože si nevybavuju, co se dělo pak. Vím, že byla svatba. Ale co se dělo do té doby... myslím, že jsem si s někým povídala.
Následoval kvíz. Můj hvězdný výkon v podobě 8,5 bodu! Trochu mě zaskočilo, že mi nabyl uznál Habeš jako africký stát ovdládnutý Itálií. Správná odpověď byla Etiopie, což je jedno a to samé, jen Habeš je starý výraz. Ale vážně nemám inteligenci na úrovni desetiletého děcka, abych šla a trvala na přičtení jednoho bodu. Organizátoři měli svých starostí dost a vážně myslím, že jeden bod v mém awesomním výsledku nehraje roli :D. A navíc - co já vím, třeba tam měla být Etiopie... proč to tu vlastně řeším? :D
Rozdali se deskové hry, které jsem si nějak nestihla zahrát, protože jsem se alespoň pokusila nějak navázat kontakty. Dala jsem se do hovoru s Adrý a vytvořili jsme NorskoSkotskou unii (což naštvalo Ran :D), pak už to šlo docela rychle a v rámci možností jsem se aklimatizovala. Šlo se natáčet (natočilo se toho vážně hodně... asi dvě scény, ale havně, že byla zábava). Co jsem slyšela, vevnitř se konalo něco nemravného v podobě SuDan a hon na Půšu... škoda, že se neumím rozdvojit.
Bohužel se už muselo jít, po cestě jsem se asi 20x rozloučila s Ran. Šlo se na after-party, na které jse byla jen chvíli, aby se maminká náhodou nezlobila (a bez výsledku)... v KFC mi to celé přišlo trochu uvolněnější, ale bylo to asi z důvodu, že JÁ jsem byla uvolněnější a víc v pohodě. Nabídla jsem se, že vyfotím Nagat a Aki, tak jsme šly ven (víc než samotné focení nám zabral výběr vhodného místa), nafotily pár fotek a šly dovnitř. Já už tam moc dlouho napobyla a odebrala se k odchodu. Mám aspoň dobrý pocit, že mě všichni pozdravili a pár lidí i objalo, takže už jsem se v průběhu asi zviditelnila.
Závěrem: Bylo to úžasné. Je fakt, že tu depkařím, že jsem byla jako Kanada, ale to prostě patří k těžkému údělu nováčka. Hrozně se těším na další sraz a doufám, že bude brzo. Mám jistou naději, že pár lidí si mě zapematovalo a příště bude snažší se nějak zapojit.
PS. Proč všechny tolik fascinuje můj kilt a neustále se mi pod něj koukají?







